Lidstvo má IQ toaletního papíru značky Albert Quality.

29. dubna 2015 v 18:54 | Nemrtvá |  Realita Pokladních
Realita pokladních je syrová a tvrdá. Ukazuje rys ze skutečného života a já vám ten rys chci přiblížit co nejvíce. Hlavně vám, kteří si myslíte, že pokladní se moc nepředřou, anebo, že to je práce podřadná, pro hlupáky, že se dá lehce zvládnout. Upozorňuji všechny, kteří s tímto naivním názorem žijí, že práce pokladní v běžném supermarketu se dá zvládnout jedině v případě, že jste buď silně splachovací jako toalety nejmodernější technologie, nebo úplní cvoci.

Já, jakožto představitel skupiny cvoků vám teď napíšu svůj pohled na vás, zákazníky a třeba tím konečně někomu otevřu oči. Minimálně je tu naděje, že se aspoň trochu nekteří, co si to přečtou, chytnou za nos a už nikdy je nenapadne, že by se v krámě chovali hůř, jak dobytek.
 

Anytime

16. dubna 2015 v 23:54 | Nemrtvá |  Other Genres
Tahle povídka mě napadla, když jsem na youtube náhodou našla tuhle, asi glamrockovou, pecku.

 


To Be Perfect For Gothic Love

9. března 2015 v 14:10 | Nemrtvá |  Other Genres

Tak jsem se rozhodla sem zveřejnit povídku na téma Anorexie, kterou jsem rozepsala již před pár lety, ale kvůli nedostatku inspirace jsem ji dosud nedokončila. Tak třeba se mi to podaří teď.
Povídka je z prostředí školy, odehrává se v jednom pražském gymnáziu, ale vzhledem k faktu, že jsem nikdy neměla tu možnost jej navštívit uvnitř, prostory budou tím pádem udávány spíše nekonkrétní a smyšlené. V první řadě sem přepíšu seznam osob a žáků a asi taky i zasedací pořádek, včetně stručné charakteristiky. Doufám, že se povídka bude líbit i přes své temné a smutné téma.

LIDÉ NEUMÍ ČÍST

5. března 2015 v 17:30 | Turquoise Éowyn |  Syrová skutečnost
Respektive vůbec nevnímají smysl toho, co čtou.

Svoboda slova? Pro pokladní neplatí!!

2. března 2015 v 17:16 | Turquoise Éowyn |  Realita Pokladních
V naší "zcela svobodné" a "demokratické" republice existuje, myslím, že od revoluce, takzvaná svoboda slova. Každý si může říkat, co chce, sdělovat světu, co se mu líbí a nelíbí, co by nejraději udělal tamtomu a támhletomu, nebo co by naopak nejraději neudělal, ať už se to týká minulosti, nebo přítomnosti (neboli aktuální stav). Mladí, ale i relativně dospělí lidé bezostyšně před kamarády "machrují", jak se totálně ožrali, zhulili, nebo jak "Hans totálně domrdal toho buzíka, kterej se mu snažil sbalit buchtu".

Když někdo někoho naštve a totálně vytočí, dá to tomu dotyčnému "sežrat". Když se někdo do někoho naváží, začne ten druhý "péct oplatky". A nic se mu za to nestane, nic zásadního. Možná tak nějaký ban na internetovém portálu, kde si své názory a mindráčky vybil. Dobře, to se dá přežít. Koneckonců, člověk nutně internet k přežití nepotřebuje, nenají se ho, ani se do něj neobleče a nezabalí v mraze. Ale zpět k témau.
Svoboda slova je tu téměř pro všechny, každý si může říci cokoliv. Pojmenovat, co právě vidí, vyčítat druhým jeho chování (ač je to velmi nepěkné činění), nadávat nejrůznějšími slovotvary a přejatými výrazivy...
Nicméně existuje několikero skupin, kterých se tahle svoboda netýká. Nemyslím teď politiky, kterým by jedno špatně vynesené slovo mohlo přinést válku. Nemyslím ani mediálně známé entity, u kterých je bráno jako ŠOK! když řekne něco zcela otevřeně. Mám na mysli skutečně běžné lidi, jaké denně potkáváme na ulici, v obchodě, v metru...

Svobodu slova nemají především:

-Podřízení zaměstnanci, ale zase záleží na charakteru jeho nadřízeného
-Sociálně slabí lidé před úředníky, lidé v insolvenci před exekutory apod. Přiznejme si, že úředníci a exekutoři se chovají hůř, než dobytek, protože si jsou vědomi své moci.
-Děti a mládež, Co řekne maminka (tatínek, babička, paní učitelka) je zákon. A ty drž hubu a šoupej nohama. Ale tam taky záleží na charakteru daného jedince.
-Pokladní v obchodních řetězcích.

Nás zajímá poslední zmíněná skupina.

Ano, bohužel, pokladní nemá vůbec právo se ohradit, když jí zákazník shazuje, nadává, tyká a šťourá do ní. Nicméně, já jsem to udělala a za to mám průser.
Ne snad, že bych si z toho něco dělala, jsou vážnější věci, kvůli kterým jsem více ochotna se zkusit podřezat ve vaně. Ale dost mě to inspirovalo k napsání prvního článku, který jsem slibovala ve svém úvodníku. Zde je vidět, jací lidé jsou a jak se pasou na tom, do někoho rejpat a vidět ho, jak se mu vztekem klepou ruce.

O CO ŠLO?

Aby bylo jasno. V našem úžasmocném Albertu není nikdo jiný, kdo by mohl mít o víkendech 12 hodinové směny, tak je vedení hodilo na mě a na mého kolegu Ondřeje. Střídáme se ob týden a že už nás to pěkně nebaví, je nabíledni. Já navíc nejsem z místa práce, takže dojíždím a díky tomuto faktu vstávám o tři hodiny dříve, než bych musela, kdybych bydlela v místě, kde pracuji. Takže když mám o víkendu dvanáctihodinové směny, tak se mezi sobotou a nedělí vyspím pouhé čtyři hodiny, jelikož se vrátím domů k půlnoci a chvilku to samozřejmě trvá, než se dostanu do postele a než usnu. Někdy se mi díky mojí úžasmocné insomnii povede usnout jenom na dvě hodiny a to jsem poté ještě mnohem více nemožná, než normálně.
V práci mám (a myslím, že nejsem jediná, kdo tohle takhle má) takové "vlny", kdy jsem třeba svě hodiny nabitá energií, zářím jako sluníčko, hezkypěkně zdravím, rozdávám obrázky, které se aktuálně sbírají a úsměvy a se zákazníky si povídám. Potom tato vlna poklesne a mě jde jenom o to, aby zákazník byl co nejrychleji odbyt a já měla chvilku "na vzpamatování", protože, co si budeme nalhávat, je skutečně oblbující říkat a dělat celý den dokola to samé. Potom zase přijde vlna energie a moje fronta ubývá nejrychleji atd.
Včera, tj. 3.1. jsem zrovna stála na hlavní kase, takzvaném Infu, když mě navštívila právě ona letargická vlna. A zrovna jako na potvoru mi došla farma, což jsou přiteplené skládačky pro děti, kde pejsek je stejně vysoký jako kravička a tak podobně. No, ale, některé děti to baví. I mě to zpočátku bavilo. Mimo tento naprosto malicherný fakt jsem měla docela slušnou frontu, kterou jsem hodlala stáhnout as soon as possible (pro neangličtináře: tak brzy, jak možné)
No. Měla jsem zrovna na řadě staršího pána, kterému jsem (celkem unaveně a hlavně pořádně nevím, CO mám říkat) sdělila, že mi skládačky došly a že zatím nebyl čas je donést. A že by trochu potrvalo, než by je přinesli. Pán se s tím nerad smířil a odešel. A pak přišli ti dva. Nemohlo jim být více, jak třicet, oba jak ze žurnálu, no, zkrátka takoví, co vědí o práci pokladních naprosté "velké H, malé o, římská pětka, n a o".
No a samozřejmě měli taky nákup, že měli nárok na dvě skládačky. Tak říkám, že mi bohužel došly a ta blondýna na mě skoro nepříčetně vyjela, že je to nezajímá, ať zavolám vedoucího aby je přinesl, že ty skládačky chtějí a že mají na ně nárok. Tak jsem pokrčila rameny, řekla jsem si v duchu óká, otočila jsem se k telefonu, že si teda o ty proklatý potvory zavolám. A blondýna zatím mlela, že to chování pokladních tady a já to nevydržela a důrazně jsem jí sdělila, že bych to o některých zákazníkách mohla říci také. A jako, že mohla. Zcela na férovku. Do toho se začal míchat její přítelíček, začal do mě rejpat, že když mě to tam nebaví, ať jdu někam k pásu, kde nejsou lidi, no prostě byl chytrej až na půdu. Upřímně, já samozřejmě vím, že bych se neměla se zákazníky hádat, ale tohle bylo moc. Matně si vzpomínám, že tam proběhla ještě nějaká slova a pak jen vím, že jsem na madmazel jsem-z-obálky-módního-katalogu vyjela (ostatně stejně, jako ona na mě) že ať šetří dechem a pokračuje, že tu mám lidi. Myslím, že tam ode mě padlo i něco o tom, že bych je tu chtěla vidět, jak by všechno stíhali a zvládali, ale mám trochu zamlženo, nejspíš jak jsem se rozčílila. Ten její si tam pořád mlel to svoje "jestli vás to nebaví, blablabla, je spousta dalších nezaměstnanejch"

Samozřejmě, že jsem jí tím, jak jsem jí poslala "pokračovat" rovněž vytočila a tak si šla, chudinka malá, postěžovat na infolinečku. Osobně jsem přesvědčená, že nebýt toho, jak na mě zpočátku vystartovala, nic z toho se stát nemuselo, ale oba dva se v tom očividně vyžívali. Já se obecně nerada hádám o blbostech, ale úplně nesnáším, když někdo přijde prostě prudit a ještě žvaní nesmysly, jako ta barbína. (Tvrdila totiž, že onen pán před ní měl ssebou vnuka, ale nebyla to pravda, jen ŘÍKAL že ty blbý skládačky chce pro vnuka)
Kolegyně, (která tam je sice stejně obyčejný zaměstnanec, jako všichni ostatní, ale nějakým zvláštním způsobem znamená víc, než samotná manažerka) mě sice "zprdla", ale já jsem jí opáčila, že nejsem povinna po sobě nechat beztrestně šlapat a že nejsem žádná matrace na skákání. Tak už neřekla ani slovo. Buďto uznala, že bude lepší to nekomentovat a nechat mě vychladnout, nebo uznala, že mám pravdu. Nebo oboje.
Později toho dne mi sdělila, že si páreček na mě stěžoval na infolince, ale já jen pokrčila rameny. Ano, mají na to právo, ale PROČ JÁ NEMÁM PRÁVO SI STĚŽOVAT NA ZÁKAZNÍKA? Proč taky neexistuje nějaká infolinka pro nás, pokladní, abychom se mohli vystěžovat z toho, jací jsou zákazníci hovada a jak nám schválně dělají po obchodě bordel, který my, POKLADNÍ, po nich musíme pak uklízet? Proč nemáme právo poslat zákazníka tam, kde je to temné, když se k nám chovají, jako ke špíně? A to jenom proto, že jsme náhodou pokladní a náhodou jsme si dovolili dát najevo únavu (oo pardon, že nás to nebaví!")
Jistě, že vím, že jsem měla držet hubu, ale ono to vážně nešlo. Nevím, jak by kdo reagoval na mém místě, ale asi přibližně stejně. nejsem ostatně jediná pokladní, která si slovní napadání na svou osobu nenechá líbit. A já opravdu, opravdu nejsem matrace, aby si po mě každý mohl beztrestně šlapat a skákat.

Několik slovních zvratek ze syrové reality na závěr, aneb "nikoho to nezajímá"

Za sebe můžu říct, že mě moje práce baví, skutečně. Ale okolnosti mě pořádně vysilují a to se na mém ksichtě a vystupování taky docela odráží. A chtěla bych takovou dámičku, která v životě zažila tak maximálně rozvod rodičů a že jí její BéEF přebrala na střední kluka, vidět, jak by se otáčela na kase a toho jejího chytráka taky. Vsadím se, že by s pláčem zdrhala hned poté, co by si na ní zákazník otevřel hubu stejně, jako ona včera na mě. A dost mě irituje, že se tohle děje. Svoboda slova by měla být pro všechny, ne jen pro mistry zákazníky. A vlastně ne jen svoboda slova. Jde o celkový postoj některých lidí k prodavačům v řetězcích, mnozí z vás, pohleďte na sebe v zrcadlo, si jistě myslí, že když jsem "jen blbá pokladní", že se po mně můžete vozit, jak je vám libo a že jste víc, než já, jen proto, že náhodou vyděláváte o pár tisíc víc, než já. Ale upřímně, koho z vás takových napadlo, že by za tou kasou mohl skončit klidně taky? Nebo ještě hůře - naprosto bez práce a bez možnosti si nějakou najít? Na to už nikdo nehledí a nepřipouští si to. Ostatně, proč si připouštět realitu, když můžu žít ve svým sluníčkovým světě a nadávat na ty ošklivé pokladní, které se nechovají podle mých vykonstruovaných představ?

"Vážení zákazníci, dovolujeme si vás upozornit, že naši pokladní nejsou stroje, na kterých si můžete léčit svoje mindráky. Proto prosím, navštivte urychleně svého obvodního doktora, který vám napíše žádanku k psychologovi. Jestliže si potřebujete na někom vybít svoji frustraci z toho, že vám to manža blbě udělal, nebo, že se na vás na stará kolena všichni vysrali, ventilujte to někde jinde, ale ne u nás v Albertu. Děkujeme vám za pozornost a těšíme se na vaše normálnější jednání."


Zdrávas

23. února 2015 v 19:30 | Turquoise Éowyn |  About Blog
Tak se po delší odmlce hlásím. Nečinnost blogu byla způsobena především nedostatkem času, ale také tím, že jsem opětovně zapomněla veškeré přihlašovací údaje a až teď se mi podařilo se do blogu dostat.

Již delší čas přemýšlím nad zaměřením svého blogu a vzhledem ke svým současným zkušenostem, díky práci pokladní, jsem se rozhodla svůj blog z pro-ana přeorientovat na blog o něčem skutečnějším, než jsou hladovkami shozená kila.
Ráda bych se s širší veřejností podělila o svůj pohled na svět a na lidi v něm, rovněž jako na různé situace, ať již jsem se o nich pouze doslechla, nebo se všude kolem mě řeší.
Psát budu výhradně svými vlastními slovy, nic nehodlám kopírovat, maximálně uvedu zdroj informací, ze kterého jsem čerpala inspiraci k tématu.

Témata jednotlivých článků budou různá, jednotlivá i navazující, z různých životních situací, ale i o věcech, jako jsou móda, muzika, filmy a knihy.

Ačkoliv počítám s tím, že ne každému se bude můj blog líbit, ráda bych, kdyby si případní negativistci nechali svou nenávist a osočování pro sebe a neužívali na mém blogu vulgárních slov, stejně jako nadávání zvířecími jmény.
Objektivní a konstruktivní kritika mi nevadí, budu jen ráda, když se najde někdo rozumný, kdo mě upozorní na některé nedostatky, s nimiž samozřejmě předem počítám.
Jinak bych samozřejmě -asi jako každý ješitný tvor, jakým člověk je- ráda, kdyby se lidem na mém blogu líbilo a doufám, že si z mých budoucích článků teké odnesou něco nového. Zda to bude pozitivní, či negativní, záleží ale jen na nich a jejich nátuře.

Zatím je to vše, co jsem chtěla k úvodu napsat a těším se na případné ohlasy.


UPOZORNĚNÍ

13. ledna 2015 v 10:58 | Erisu |  About Blog
Zdravím, vítejte na mém šestistém padesátém devátém blogu v pořadí.
Předem upozorňuji, že tento blog podporuje pro-ana lifestyle.
Vím, že to nikoho nezajímá a že to nikdo nebude brát v potaz, ale nikoho nepřemlouvám, aby šel do tohoto životního stylu. Podporuju holky, které už v tom jsou delší dobu. Jestliže se nějaká holka na základě zrovna mého blogu (ale může to klidně být i někoho úplně jiného) rozhodne být taky pro-ana, je to pouze její rozhodnutí. Nejsem zodpovědná za nikoho, nejsem ničí máma a každý je zodpovědný sám za sebe. Jestliže se objeví nějaká slečna, která už toho má dost a půjde do toho, je to její věc a já nejsem povinná jí to rozmlouvat. Všechny víme, jaké nebezpečí se sebou Ana přináší, jsme s tím srozuměny a počítáme s tím. Komentáře typu "jdu si dát bůček s deseti knedlíkama" mě akorát rozesmívají, takže si je ušetřte. Stejně tak nadávky typu "vy jste krávy", rady "jak správně jíst". Nikdo na to není zvědavý a pokud máte potřebu tohle někam ventilovat, zajděte si na zpovědnici a nebo si založte vlastní blog.

To je pro začátek asi tak všechno.
Erisu

Kam dál