Anytime

16. dubna 2015 v 23:54 | Nemrtvá |  Other Genres
Tahle povídka mě napadla, když jsem na youtube náhodou našla tuhle, asi glamrockovou, pecku.


Chtěla mu konečně říct, jak se cítí, ale on jenom hrál na kytaru a nevnímal ji. Přes tóny ocelových strun nebylo dobře slyšet a tak trochu zvyšila hlas. Jenomže jeho to naštvalo. Nebylo to totiž poprvé, co se mu snažila něco říct, zatímco on hrál a on neměl rád, když ho někdo rušil. Kytara byla pro něj všechno.
Naštval se, vstal s postele kde seděl a jedním pohybem hodil kytaru do kufru.
"Kam jdeš?" vyjekla Viv se směsicí pocitů zděšení, nechápání a strachu, mávnouce rukou.
"Co nejdál od tebe!" zařval a pak jí hodil do klína peníze.
Ale ona nechtěla peníze, sakra! Chtěla jeho a aby ji vyslechl a promluvili si!
"Frede, počkej!"
Vyběhla za ním ven a snažila se ho chytit za ruku, ale vysmekl se jí a doběhl k autu.
Volala za ním, ať neodchází, ale on jen vztekle vyhodil z kufru auta její zavazadla, která tam ještě měla od chvíle, co si ji k sobě přivezl od rodičů.
Zděšeně uskočila, když jí kufry málem dopadly na nohy.
Jemu to bylo jedno, nasedl a odjel. Nevěřícně se rozplakala.

Večer se rozpršelo. Jezdil po městě a trochu vychladl. Vlastně úplně vychladl. Proč jsem vlastně na ní tak řval, vždyť mi nic neudělala? Vlastně nepobíral sám sebe. A bylo mu to líto. Tak líto, že měl až slzy na krajíčku. Zkoušel se jí dovolat z budky, ale pro knedlík v krku nedokázal vypravit ze sebe ani pozdrav.

Zazvonil telefon. Zvedla to, tušila, že to ej on. "Haló?" Sama svůj hlas nepoznávala. Po chvilce uslyšela ve sluchátku tiché klapnutí. Zavěsil. Tohle ne... říkala si, když s pláčem stála u okna. Už ho nechci nikdy vidět. Slova, která obvykle vyvstanou z mysli pro bolavé srdce.

Dojel k motorestu a rozhodl se, že si dá kafe. Potřeboval se trochu probrat a rozmyslet si to. To všechno. Věděl, že udělal chybu, když se ji ani nesnažil poslouchat a taky cítil, jak mu nesnesitelně chybí. Ona, celá. Praštil do lžičky, až se vymrštila a odletěla a odešel k telefonu, který byl hned u vchodu. Vytočil číslo, tolik známé. Ozval se tón, ale náhle bylo ticho. Nějací dva machříci z kamionů vešli dovnitř a ten jeden mu z blbé srandy telefon zamáčkl. Naštval se, jak to uměl jen on a na chlápka se obořil. Chápek i ten jeho kámoš se hned chtěli prát, ale on, ačkoliv byl oproti nabušeným kamioňákům štíhlý a ve tváři dívčího vzhledu, sílu měl řádnou, obzvláště, když měl vztek. Díky tomu mu stačilo jednou ránou srazit toho, co stál za ním a toho, co mu znemožnil telefonát, vyhodit ze dveří, až tvrdě dopadl do louže.
Pak vyšel za ním a šel k autu, do nějž hodlal nastoupit, ale najednou ho zamrazilo v zádech.
Otočil se a nevěřil svým očím.
Za jeho zády stál kamion a na stupátku stála Viv....

Fred poznal v kamioňákovi jednoho známého, se kterým byl s Viv občas na pivě. Jon byl v pohodě chlápek a viděl věci tak, jak se maj. Tenkrát Freda varoval, že to s tou jeho horkou palicí může blbě dopadnout - a samozřejmě měl pravdu.

...Ani netušila, jak se k motorestu dostala, ale věděla, že dneska odtamtud pojede Jon. Znali se a ona ho chtěla poprosit, jestli by ji neodvezl někam hodně daleko...

...Viv se otočila a spatřila Freda. Zavolal na ni a ona seskočila ze schůdku. zastavilo se mu srdce. Půjde k němu?
Ne. Obrátila se a nastoupila k Jonovi. Truck se rozjel.
Nemeškal ani vteřinku. Nasedl do svého cabrioletu a rozjel se za nimi.
Třeba ji dostihne. Třeba ji dostihne a bude se jí moci omluvit a začnou znova.
Snad ji dostihne.
Musí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama